Cestuji tam, kde jsem kdysi žila

Píšu si s kamarádkou. Je kdesi na ostrovech uprostřed oceánu. Asi ve třetí zprávě jen tak mimochodem pípne: „Tady někde byl kdysi taky můj domov“. To znám, píšu jí: „A užij si to, domorodko!“

Tuhle teorii mám už dávno. Nevím, jestli jsem ji někde pochytila, nebo ke mně přišla sama.. Znáte to, někam vás to táhne, musíte tam jet, a není to jen o dobrém jídle a krásné pláži (no někdy taky), zato některé části světa vás ale vůbec neberou. A co se tam pak teprve odehrává, příkladů mám spousty. Uvnitř v katedrále v Syrakusách jsem brečela jako želva, že už tyhle zdi dávno znám a odešla jsem a nevrátila se.. Na Rhodosu malý kostelík na kopečku a jen tak mi proběhne myslí, tohle místo jsem už opustila..V Thajsku vyprávím tuhle teorii švagrové a ona na to: „No jo, před chvílí tudy prošla vaše sestra!“(thajka, která byla věrnou kopiíí té české :o)))

A co teprve setkání s místními! Ve střední Itálii, kde jsem byla mnohokrát a dokonce pracovala jako průvodkyně, v obchodě se doptávám na něco, čemu nerozumím a prodavač říká: „A ty nejsi naše?“

Mám známou, která se opakovaně vracela do Indonésie, vykládala jsem jí před cestou karty a jedna mne obzvlášť zaujala, byl na ní Budha a taková prchající energie, jakoby se potřebovala vracet na to místo, kde ze země sublimuje určitá energie a to byl můj výklad, potřebuješ se vrátit a nasát tu energii.. Už je tam i s rodinou několik let.

Prostě se někdy potřebujeme vrátit někam, kde se cítíme jako doma, možná jsme to místo museli opustit a nestihli se vrátit, chceme se spojit se zemí, s lidmi a prostředím právě tam, znovu si to připomenout a něco si tam dožít. Taky se mi stalo, že jsem po třetí návštěvě jednoho ostrova věděla, že mu dávám sbohem, že už tam nemusím, můžu, ale nemusím.
A jak to máte vy? Stalo se vám něco podobného? Pokud ne, všímejte si toho… Jsou to krásné okamžiky a je doba, kdy to můžeme zažít.

Tak krásné léto a cesty domů!